Erasmus aneb životní zážitek

Ahoj,

konečně nadešel čas, abych se s vámi podělila o naši cestu do Rumunska. Rozhodly jsme s Terezkou, že vám každá napíšeme článek zvlášť, každá ze svého pohledu. Terezka ho opět pojme pocitově a já se na druhou stranu zaměřím na realistickou (nebo spíš asi ne) linku a popíšu vám, co jsme tam vlastně ten týden dělaly.

Vše začalo v sedm hodin ráno na vlakovém nádraží v našem městě, vyprovodit nás přišli i naši rodiče s tím, že je na tak dlouhou (relativně dlouhou) dobu opouštíme úplně poprvé, takže nevím, kdo zadržoval slzy víc, jestli my nebo oni. Nakonec nás sice plní obav, ale přece jen do toho vlaku nechali nastoupit, a my plné strachu a nervozity jsme s posledním zamáváním vyjely vstříc našemu dobrodružství.

Půl dne jsem měly vlaky samy pro sebe

Cestu do Olomouce jsme zvládly v pohodě, i když Terka si šla ke dveřím stoupnout o deset minut dřív, kdyby nám ten vlak náhodou nechtěl na konečné zastávce zastavit a taky proto, že na přestup jsme měly asi devět minut, což takový nezkušenky jako jsme my dost děsilo. Vlak do Břeclavy jsme ale nakonec našly asi za minutu a bylo po prvních obavách. Cesta ubíhala hodně rychle ani jsme se nenadály a už jsme stály na nádraží v Břeclavy a čekaly na náš poslední vlak směr Budapešť. V tomhle vlaku jsme se měly setkat s dalšími členy českého týmu, z čehož šel dost strach, když jsme je našly (kluka a dívku) moc jsme toho klasicky nenamluvily a opět jsem si zahrály na maloměstský trubky,co se stydí i lidí v našem věku, nakonec všichni nasadili taktiku dělej, že spíš. :D

Zkušení cestovatelé

Strach definitivně opadl až když jsme dojeli do Budapeště, kde jsme vystoupili na ne úplně pěkném nádraží a vydali jsme se do metra, které se ale zrovna opravovalo, takže nám nakonec nezbylo nic jiného, než jet autobusem. Neměli jsme moc času, tak jsme jen rychle zkoukli pár památek a šli jsme hledat náš minibus, který nás měl dovést do Oradei, naší cílové stanice. Abychom však tento minibus našli, museli jsme přejet z jednoho konce města na druhý, to se nám překvapivě povedlo a kolem páté hodiny jsme už seděli v pochybném zeleném minibusu, který nás ale nakonec asi po čtyřech hodinách dovezl až do Oradei. Tam si nás vyzvedl hlavní organizátor a zavezl nás až na hotel.

Terčin cestovatelský styl

Budapešť

Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl nad očekávání hezký, na pokoji jsem bydlely tři samé Češky, takže jsem se skvěle bavily, a ne vůbec, ale vůbec nic jsem tam nezničily, přísahám. Co si budeme, večery jsem většinou trávily s klukama v trošku podnapilém stavu a přicházely jsem až hodně pozdě po půlnoci, pokoje jsme si teda ani moc neužily.

Dny byly vesměs stejné, začínalo se snídaní, ta byla do desíti hodin a pokud měl někdo permanentní kocovinu, tak jako my, tak toho moc nepojedl a radši si do desíti pospal. Já osobně jsem si vždycky s chutí něco nabrala a pak jsem zjistila, že to sníst nemůžu, protože na mě šel nepříjemný pocit, že to hned vzápětí půjde ven, takže po mně bohužel většinou zbyla plná miska.

Po snídani byl energizer, malá rozehřívačka, která vás buď totálně dodělala nebo naopak nabila pozitivní enrgií, nic mezi tím.

Pak následovaly různé hlavní aktivity. Naše téma byla Evropská unie a volby, což nebylo úplně tak jednoduché, hlavně co se slovní zásoby týče, jelikož se tam samozřejmě mluvilo anglicky, abychom si všichni (Češi, Rumuni, Slováci a Poláci) rozuměli. Dost jsme se toho bály, ale jak jsme nakonec zjistily, nebylo čeho a i s tímhle ne úplně příjemným tématem se dalo výborně pracovat.

Často nás dělili do skupin, aby jsem se naučili spolupracovat různě namixovaní, ze začátku bylo trošku těžké se zapojit, všichni byli starší, jejich názory byly opravdu promyšlené a já jakožto ne moc sebevědomý řečník jsem se bála přidat. To byla nakonec ale asi i moje výhoda, protože oni si toho všimli a začali nás zapojovat, ptát se, pobízet nás abychom se projevily a po pár dnech jsem si přišla jako doma, měla jsem co říct, házela jsem trapné sarkastické vtipy, ale cítila jsem se výborně.

Češi a Slováci klasicky u piva

Jako příklad aktivit bych uvedla, ty které si pamatuji nejlépe. Simulace voleb mě bavila asi nejvíc, protože se tam rozvedla opravdu vášnivá diskuze a i když jsem se do ní úplně nezapojila, moc mě bavilo poslouchat, jak ostatní argumentují a dělala jsem si postupně obrázek o všech lidech na našem projektu. Dále se mi hodně líbil City Quiz i když jsem s jedním slovenským rádoby Skautem skončila ztracená na druhé straně města, dost jsem se u toho pobavili a já se překonala a oslovila jsem asi dva úplně cizí lidi, kteří byli tak hodní a ochotně nám pomohli. Super aktivity byly i ty na teambuilding, kde jsem se většinou nosila na rukou, protože jsem jako klasicky byla jedna z nejmenších, u těchto aktvit jsem se dost překonala, protože moc nemusím, když na mě šahají cizí lidi, ale v tomhle kolektivu mi to nepřišlo, tak nepříjemné jako obvykle.

Neskutečně krásná Rumunka, kterou jsem přemlouvali, ať jde k volbám s naším Instaxem

Po ranním bloku aktivit následoval oběd, nechci nijak hanit rumunskou kuchyni ani hotel, který nám poskytl azyl, tak jen řeknu, oběd byl každý den, někdy se snědl, někdy ne a tak to prostě bylo.

Odpolední blok aktivit většinou navazoval na ten ranní a byl občas i o něco lepší, jelikož už jsme byli více probuzení než po ránu a více jsme se zapojovali a užívali si to.

A pak tu máme večery. První čtyři dny byly ve znamení uvítací párty a mezinárodních večerů, kde si každý tým připravil prezentaci své země. Začalo Polsko, které to pojalo romanticky i s živým koncertem s kytarou (btw. kapelu See you later doporučujeme). Další večer patřil nám a našim slovenským bratom. Pojali jsme to ve znamení ochutnávkového kvízu, Becherovky a Tatratea, jak jinak my se prostě nezapřeme. Čtvrtý večer patřil Rumunům, ti nás pozvali do baru, jelikož jsem z hotelu byli vyhoštěni, za to jaký jsem dělali hluk. V baru to bylo ale výborný, tancovaly se rumunské tance, ochutnávala se palienka a zákuska, atmosféra nemohla být lešpí.

Česká dvojka

Při těchto večerech jsme se hodně sblížili s polskou skupinou, která se ukázala být nadočekávání skvělá, protože co si budeme, jely jsem tam s českými předsudky, a že my Češi umíme být pěkní xenofobové. Můj názor na Poláky se ale naprosto změnil, našla jsem mezi nima lidi, kteří jsou tak srdeční, se vším pomůžou a do všeho jsou prostě srdcem. Jednu chvíli jsem se za sebe až styděla, protože jak jsem zjistily, Poláci proti nám vůbec nic nemají, takže tahle nevraživost zase pochází z naší strany. Je čas to změnit!

Volné večery jsem pak trávili se Slováky, byli jsme ehm, ehm v čajovně, hráli Kings cup a užívali si to, že máme volnost a můžeme ji trávit mezi super lidma.

Měly jsem s Terkou velké štěstí, že náš první Erasmus byl až tak povedený, sešla se na něm neskutečně dobrá skupina lidí a ještě k tomu se skvělými organizátory, kterým hodně děkujeme za tak dobrou první zkušenost.

Loučení bylo, jak už to tak bývá, těžké a smutné. Snahy nebrečet se povedly tak na půl a ještě teď je my po těch lidičkách smutno.

Česká skupina při odjezdu, zase pochybným minibusem

Na závěr pár postřehů aneb co mi Erasmus dal.

Ukázal mi :

• že umím docela dobře anglicky
• že zvládnu pracovat i s úplně cizíma lidma bez nějakého většího strachu
• že si zvládnu udělat kamarády
• že i když jsem sama sebou (střelená, sarkastická a škodolibá) lidi mě mají rádi
• že naše přátelství s Terkou ustojí opravdu hodně
• že ve volení je naše síla, náš hlas
• že můj názor má cenu
• že předsudky jsou jen předsudky a je lepší si názor udělat sám
• že život opravdu začíná až za hranicí komfortní zóny (a teď už to můžu říct i ze zkušenosti už ne jen jako naučenou frázi)

Na závěr moje šťastné já

Pořád ještě váháte jestli někam vyjet? Určitě jeďte! Moje pocity jsou totiž mnohem silnější než můj spisovatelský um dokáže vyjádřit v tomhle článku, je to životní zkušenost, překonejte svoji komfortní zónu a udělejte krok do předu.

Za TeLu napsala Lucka