Nerozhodnost

Ahoj,

dneska bych s vámi chtěla probrat jedno pro mě docela zásadní téma a to je můj problém s rozhodováním. Já jsem sama ve své podstatě hodně nerozhodný člověk a dost často potřebuju někým postrčit, abych si šla za tím, co chci. Často pak ještě tohle své ,,postrčené" rozhodnutí stejně přehodnotím a nakonec vysrabím a všechno na poslední chvíli zruším, což mě často nakonec mrzí a vyčítám si, proč jsem to neudělala. V těchto případech pracuje logika v mé hlavě na tisíc procent, ale já taková jsem, nikdy si ničím nejsem jistá a to ani sama sebou (ale na tohle témata je tu Terka).

Moje nejlepší životní rozhodnutí

Mám i  chvilky, kdy mě naopak něco napadne a do minuty už pracuju na realizaci, když totiž něco udělám vzápětí, co se pro to rozhodnu, tak jsem většinou plná adrenalinu a nadšení a jen si říkám, jo pojď, jdeme, porušme všechny zákony, nabarvěme si vlasy na zrzavo, pojeďme do Rumunska, pojďme strhávat plakáty na cirkus, dejme si slivovici a další takové skvělé nápady a navíc Terka je ve vymýšlení takovýhle úžasných nápadů taky velký expert, proto pořád se dívím, že nás ještě nezavřely do vězení, po všech těch letech.

Tohle se bohužel stává v menším procentu případů, když nad tím teď přemýšlím, tak můj mozek pracuje na dva módy. Jeden je skočit do toho po hlavě a udělat i tu největší kravinu, bez jakéhokoliv rozmyslu a ta druhá je neudělat nic a jen sedět v koutě a litovat se za to, co všechno jsem mohla mít, kdybych nebyla taková slípka, nic mezi tím, žádné logické uvažování nebo klidná úvaha, ne to nejde, na to můj mozek není zvyklý, chudák, on je od přírody stresař a zbrkloň, tak jako vlastně já celkově.

Myslím si, že podobně jako já to má hodně lidí a hlavně ti, co jsou v našem věku a taky ti u kterých je na vrcholu puberta (ta u nás už samozřejmě skončila, haha). Zajímalo by mě, jestli se tohle časem změní, jestli se moje názory ustálý, budu vědět, co chci v životě dělat, co studovat, koho milovat, zvládnu si vybrat v restauraci a nebudu si muset dávat pořád to samé, protože u ničeho jiného si nemůžu být jistá, jestli mi to bude chutnat, nebudu střídat kroužky jako ponožky, najdu si stálý koníček a jestli se nebudu po vysoké v práci trápit, protože jsem si vybrala povolání na které se nehodím. Klidně mi můžete napsat, jestli se to časem změní, třeba do toho nějak dorostu, nebo jestli se s tím mám smířit a naučit se žít na hraně psychického zhroucení a návalů euforie.

Možná tahle moje nerozhodnost pramení z toho, jak nás učí ve škole a toho jak mě vychovala moje mamka, nedělat chyby, uděláš chybu a dostaneš špatnou známku (a že já se špatných známek bojím, občas až přehnaně moc, mám to tak nastavené, škola to je priorita i kdyby mě to mělo stát život), seřvou tě, zakážou ti kroužky, nepustí ven, proto mám možná takový strach z toho, že se budu muset nad něčím rozhodnout, že udělám chybu a budu za ni platit ještě hodně dlouho, možná celý život (ano, až tak černě to vidím), strach z toho, že někoho zklamu, že ze mě nakonec ta doktorka přece jen nebude a odjedu s cirkusem.

Takhle to vypadá, když se mě Terka snaží odtáhnout od dělání špatných rozhodnutí

Taky je to ale o jistém komfortu, protože když už se pro něco rozhodnete, většinou pro to musíte sami také něco udělat, vstát ze židle, vzepřít se rodičům, překonat předsudky, jít proti proudu a tohle všechno stojí mnoho sil a přemáhání, ne každý na to je stavěný. Já se třeba překonala, když jsme začaly psát tenhle blog, ale nikdo z mojí rodiny to neví, nikomu to neříkám, proč? Ani nevím, možná se stydím nebo nechci slyšet, jak mi někdo bude říkat, že je to ztráta času nebo že na to nemáme, nechci to poslouchat. Názory ostatních jsou taky velkým činitelem co se lidského rozhodování týče, moc lidí nechce vyčnívat, dělat něco jiného než ostatní, být jiný. S tím jsem si třeba vždycky myslela, že nemám problém, jít proti proudu, být jiná, ale mám a velký občas je prostě hodně těžké jít proti všem, ale pracuju na tom spolu s Terkou, my jsme byly stvořené proto jít proti proudu a pomalu a jistě jdeme, jen mě to jde trochu pomaleji, jelikož ohledně hodně věcí jsem dost konzervativní.

Rozhodování je těžké v mnoha ohledech, ale já už za svých skoro osmnáct let života vím, my lidé si všechno strašně rádi stěžujeme a komplikujeme. Každý asi známe tu ikonickou větu, následuj svoje srdce. vždycky když ji slyším chce se mi leda tak, vy víte co, ale jak se taky říká na každém šprochu pravdy trochu. Občas je zapotřebí si přiznat, že jste prostě nerozhodní truhlíci a je na čase to změnit a opravdu jít, tam kam to cítíte. Tenhle článek píšu asi spíš hlavně sama pro sebe, abych si vždycky vzpomněla, co za motivační proslov jsem tu měla a abych se jím taky sama řídila, protože koho by pořád bavilo být ta nerozhodná holka co neví jestli si dá čaj nebo kafe.

Doufám, že jsem vás moc neotrávila a přeju vám krásný den.

Za TeLu napsala, teď už jen rozhodná Lucka!